Křídové uhelnaté jílovce u Vojnova Městce na Českomoravské vrchovině

V roce 2010 došlo k propadu vozovky silnice č. I/37 asi 2 km jv. od obce Vojnův Městec mezi Ždírcem n. Doubravou a Žďárem n. Sázavou na Českomoravské vrchovině (N 49° 40,130´, E 15° 53,818´, systém WGS 84), obr. 1. Následné sanační práce odkryly dosud neznámé a časově nezařazené důlní dílo ražené v křídových, nezpevněných horninách, zjevně zaměřené na prospekci a těžbu uhelnatých jílovců.
Polohy uhelnatých jílovců křídového stáří a jejich novověká těžba jsou v Českém masivu relativně početné – problematika je zpracována jak z pohledu geologického a paleontologického, tak i z pohledu montánního. Přímo na Českomoravské vrchovině však dosud žádné výskyty uhlí dokumentovány nebyly a ani těžba uhelnatých jílovců nebyla v novějších pracích uváděna.
Předložený text proto (s důrazem na interdisciplinární přístup) podává základní montánní a historické údaje o lokalitě, dokumentuje pozůstatky montánních aktivit v terénu, geologickou charakteristiku lokality a podává paleontologický rozbor těžených uhelnatých sedimentů a interpretaci jejich sedimentačního prostředí.

O polohách uhelnatých sedimentů při silnici mezi Vojnovým Městcem a Karlovem podali zmínku Krejčí et Helm­hacker (1885, 1887) a Krejčí et al. (1891). Valečka (1965) zmínil v nadloží pískovců v jihovýchodním okolí Vojnova Městce tmavošedé jílovce, se slabou jemně písčitou příměsí a hojným muskovitem. Sedimenty byly podle něj tence lupenitě až střípkovitě rozpadavé a obsahovaly „drobné kousíčky“ uhlí. Tyto jílovce, v jejichž nadloží byly přítomny glaukonitické pískovce mořského cenomanu, považoval za ekvivalent svrchní jílovité polohy mladšího cyklu sladkovodního cenomanu. „Hranice mezi mořským a sladkovodním cenomanem je zde tedy v jejich bezprostředním nadloží.“ Tento úplný vrstevní sled zde však nebyl všude vyvinut, takže na některých partiích krystalinika spočívaly až polohy jílovců (v údolí potoka jv. od Vojnova Městce), někde zase tato poloha chyběla, takže v podloží glaukonitických pískovců ležely písčité železité slepence (v úvoze v severní části Vojnova Městce).
Benedikt (1992) prováděl v blízkém okolí lokality vrtnou sondáž. Ve vrtu č. 12 situovaném přibližně 200 m s. od místa propadu vozovky dosahovala mocnost jílovců 16,5 m. Jílovce byly ocelově šedé, místy silně prachovité až písčité, zvl. na bázi, železité, s jemně rozptýleným pyritem, drobně střípkovitě rozpadavé a obsahovaly zuhelnatělou rostlinnou drť. Vyklínění vrstvy jílovců směrem k J bylo doloženo ve vrtu č. 19, lokalizovaném asi 150 m jižně od místa propadu, kde byly zachyceny šedé až rezavě-šedé slídnaté písčité jílovce v hloubce 5–8, 10–12 a 15–17 m, odděleny vrstvami limonitizovaného pískovce. V hloubce 17–17,5 m byly v tomto vrtu zachyceny šedé jílovité pískovce se zbytky zuhelnatělé rostlinné drtě.
Podle Čecha et al. (Čech et al. 1980) a Herčíka et al. (Herčík et al. 1999) představovalo perucko-korycanské souvrství litofaciálně i geneticky velmi proměnlivou sekvenci, odrážející vliv několika transgresních fází, které vedly ke vzniku české křídové pánve. Souvrství o mocnosti několika málo metrů až 60 m, jehož ukládání trvalo přibližně 3 mil. let, obsahovalo širokou škálu facií utvářených v kontinentálním, příbřežním a mělkomořském prostředí. K peruckým vrstvám byly přiřazeny kontinentální a příbřežní facie. Kontinentální facii tvořilo cyklické střídání konglomerátů, psamitů a aleuropelitů fluviálního původu. Příbřežní facie obsahovala výplně estuárií a sedimenty přílivo-odlivových kanálů a plošin (tidality), které se vyznačovaly rytmickým střídáním písčitých a jílovitých lamin a vrstviček (tzv. kanafas). Bouška et al. (1963) uvedl, že příbřežní facii tvořily tmavé aleuropelity s tenkými vložkami glaukonitických pískovců, polohami uhelnatých sedimentů a sideritovými konkrecemi i pyritovými konkrecemi.
Zkoumané území bylo podle Rejchrta et al. (Rejchrt et al. 2009) budováno svrchnokřídovými cenomanskými peruckými vrstvami perucko-korycanského souvrství české křídové pánve, a sice uhelnatými prachovci, jílovci, pískovci a slepenci. Perucké vrstvy podle něj sestávaly z několika (obvykle tří) do nadloží se zjemňujících cyklů. Na bázi začínaly středně až hrubě zrnitými pískovci, místy přecházejícími do písčitých slepenců. Směrem k nadloží nabývala na významnosti jílovitá frakce a v horních partiích se objevovaly jílovité prachovce obsahující lokálně uhelnaté horizonty. Horizonty slepenců byly interpretovány jako eluvium zvětralinového podloží přemístěné na nepříliš velké vzdálenosti, pískovce a prachovce jako sedimenty meandrujících řek, jejich údolních niv a mrtvých ramen.
Uložení peruckých vrstev záviselo na morfologii podloží. K jejich ukládání došlo nejprve v jv. okrajové části české křídové pánve (s. od Brna), kde bylo předpokládáno jejich albsko– spodnocenomanské stáří. Tato sedimentace se vyvíjela důsledkem aptsko-albské transgrese, a pohybů vyvolanými v rámci austrijské fáze alpinské orogeneze, které se projevily obnovením subsidence celé zóny pánve (Chlupáč et al. 2011).
Podle Uličného et al. (Uličný et al. 2009) a Špičákové et al. (Špičáková et al. 2013) náleží perucké vrstvy na studované lokalitě k výplni Východního paleodrenážního systému (Eastern Palaeodrainage System). Nejspíše tvořily přítok či součást předpokládaného Svrateckého paleoúdolí, které směřovalo od Železných hor k JV sledujíc železnohorskou zlomovou zónu a ústilo do Tethydní oblasti.
Zprávy o historické těžbě uhlí u Vojnova Městce (mimo výše uvedených) jsou velmi skoupé. Krátká zmínka je v práci Zajíce a Zlámala (Zajíc et Zlámal 1939); podle ní se u Vojnova Městce těžily uhelnaté sedimenty v trati „V černých dolech“. Jen stručná zmínka o neúspěšném prospektorském pokusu u Krucemburku (ve Vojáčkově rokli) je v práci Kynčla (Kynčl 1918). Relativně nejvíce informací uvádí Kreps (1970); podle něj první větší hledačské pokusy iniciovaly ransko-polničské železárny ve 40. letech 19. století. Následovaly pokusy místních obyvatel; v 60. letech 19. století financovala další průzkumy jihlavská továrna Löw a Schmal (u rybníka Doubravník u Hluboké). Opět u Hluboké hledala „uhlí“ v 70. letech 19. století Dombrovsko-orlovská společnost pro těžbu kamenného uhlí. Poslední Krepsem (Kreps 1970) uváděné pokusy o těžbu se vztahují k Vojnovu Městci, kterou měli v roce 1879 provádět místní
obyvatelé.

Polohové zaměření povrchových pozůstatků po montánní činnosti bylo provedeno běžným ručním GPS přístrojem značky Garmin eTrex HCx (souřadnicový systém WGS), jejich velikost laserovým dálkoměrem Leica.
Důlní dílo v propadu silnice a geologická situace v místě byly dokumentovány jedním z autorů (K. M.), který odebral i vzorky pro paleontologické zpracování. Rozměry jednotlivých částí konstrukcí výdřevy jsou z části převzaty z práce Hrubého a Hejhala (Hrubý et Hejhal 2010), zčásti byla dokumentace provedena na rekonstruované výdřevě v expozici Technického muzea Brno na Šlakhamru. Klasický archeologický průzkum důlního díla nebyl vzhledem k podmínkám možný (nezpevněné sedimenty, akutní nebezpečí závalu, rychlý postup stavby); dokumentace díla proto proběhla jako jeho zaměření, fotodokumentace a základní rozměrová charakteristika. Tam, kde to bylo možné, byl proveden průzkum detektorem kovů i v okolí dokumentovaného důlního díla (v místě dalších důlních děl a na haldách vytěžených sedimentů). Dendrochronologické datování výdřevy provedl T. Kyncl (Kyncl 2013).
Odebrané vzorky uhelnatých sedimentů byly podrobeny paleobotanické a paleopalynologické analýze. Při studiu výplavů byla použita síta 0,8 a 1,2 mm. Palynologická analýza byla provedena na čtyřech vzorcích VM1 až VM4. Studium a mikrofotografie sporomorf byly provedeny ve světelném optickém mikroskopu Leica a v elektronovém mikroskopu Vega 3 Tescan v Geologickém ústavu AV ČR, v.v.i., Praha. Macerace vzorků provedla A. Tichá v laboratoři České geologické služby Praha.
Dokladový materiál je uložen v Muzeu Vysočiny Jihlava a v Muzeu východních Čech v Hradci Králové (vzorky sedimentů), v Technickém muzeu v Brně (výdřeva), palynologické preparáty v Geologickém ústavu AV ČR, v. v. i. Praha.

Terénní relikty po montánních aktivitách
Východně a severně od propadu v silnici byly v lese dokumentovány terénní nerovnosti, které jsou s velkou pravděpodobností relikty po montánních aktivitách (nelze však zcela bezpečně určit jakého typu a na jaké suroviny byly tyto aktivity zaměřeny). Celkem bylo zjištěno 30 těchto reliktů různého typu (dobývky – pinky, rýhy, haldy aj.) na ploše cca 3,5 ha (viz tab. 1 a obr. 2). Největší koncentrace montánních reliktů je asi 70 m ssv. od propadu v silnici; je pravděpodobné (viz i dále), že dokumentované důlní dílo v místě propadu silnice s těmito povrchovými relikty souvisí.

Důlní dílo v místě propadu silnice
Při sanačních pracích v místě propadu silnice bylo ve stavební jámě zjištěno důlní dílo tvořené relikty tří štol a jedné šachty (viz obr. 3 a 4). Štoly procházely vrstvou sedimentů s vysokým podílem uhelné hmoty.

Podrobněji dokumentovány mohly být štoly. První štola byla zachycena stavební jámou v délce přes 15 m, dokumentováno bylo cca 5,7 m (4 pole výdřevy). Štola byla vydřevená, s obdélníkovým průřezem, ražená bez viditelného sklonu ve směru cca 325°. Jedno pole výdřevy mělo délku kolem 1,3 m, výška je 2,0 až 2,1 m. Stojky (o výšce kolem 1,7 m) a stropnice (délky kolem 1 m) byly ve většině z neodkorněných kuláčů průměru 16–20 cm. Na počvě byly položeny desky (s délkou až na dvě pole výdřevy) o šířce do 50 cm.
Druhá štola mohla být dokumentována pouze na řezu. Byla ražena souběžně s první štolou, bez úklonu. Výška byla kolem 2,0–2,1 m. Štola byla pouze částečně vydřevena – chybělo zastropení. Šířka stojek byla kolem 14 cm; boční výztuže byly z přitesaných kuláčů o průměru 15–17 cm.
Třetí štola nebyla vydřevená, byla napojena na bok první štoly a ražena byla směrem k SV. Šířka v počvě byla kolem 0,80 m a měla mírně vejčitý profil.
Pro dendrochronologické datování bylo odebráno pět vzorků z výdřevy dolu; ve všech případech se jednalo o smrk. U dvou vzorků bylo datum smýcení stanoveno na rok 1844–1845 (stojka a štípaná deska); ve třech případech bylo datum smýcení dřeva určeno pouze jako nejstarší možné: 1839+, 1837+ a 1843+ (ve všech případech štípaná deska; Kyncl 2013).

Petrografie sedimentů
V bezprostředním okolí lokality (sv. až jv. okolí propadu silnice) byly v sutích a mělkou sondáží zachyceny klastické sedimentární horniny. Nejčastěji jde o slabě zpevněné, jemnozrnné pískovce nebo písky; jejich barva je světle šedobílá, jen vzácně i rezavá. Ojediněle byly v píscích i pískovcích nalezeny slabě opracované valouny křemene cca do 5 cm velké.
Při sanačních pracích na propadu byl dokumentován profil v severovýchodní stěně stavební jámy (N 49° 40,130´, E 15° 53,818´; nadmořská výška odečtená z mapy cca 649 m): svrchních 0,4 m byly humozní vrstva a antropogenní sedimenty; v hloubce 0,40 až 1,10 m vrstva rezavě hnědého, slabě písčitého jílu; v hloubce 1,10 až 1,35 m byl světle hnědošedý, místy šedobílý, jemnozrnný písek; v hloubce 1,35 až 1,55 m ležel světle hnědošedý, silně písčitý jíl; v hloubce 1,55 až 1,88 m byl uložen šedý jíl, s občasnými tenkými polohami rezavě hnědého pískovce; v hloubce 1,88 až 2,10 m spočíval slabě zpevněný, rozpadavý, rezavě hnědý pískovec; v hloubce 2,10 až 2,55 m se nalézal světle šedý jíl s občasnými tenkými polohami rezavě hnědého pískovce (víc jich bylo směrem k nadloží); od hloubky 2,55 až na dno výkopu (tj. dalších cca 2,9 m) byla vrstva černého rozpadavého uhelnatého jílovce s proměnlivým obsahem organické hmoty až uhlí.

Paleontologické nálezy
Vzorky byly relativně chudé na mesofosílie, převažovaly fragmenty zuhelnatělého dřeva. Bylo zjištěno velké množství zlomků i celých jantarů o velikosti průměrně 0,2–0,5 mm. Byla nalezena fuzitizovaná dřeva konifer, zlomky šištic, ojedinělé kutikuly, semena a plody. Předběžně byly kromě konifer, pravděpodobně z čeledi Cupressaceae s. l., určena semena krytosemenných rostlin z čeledi Icacinaceae.
Palynologické vzorky obsahovaly především velké množství hnědých až černých fytoklastů i relativně bohaté společenstvo spor mechorostů a kapraďorostů, pylová zrna gymnosperm a angiosperm. V některých vzorcích se velmi vzácně objevil i sladkovodní plankton (VM1) a Prasinophyta (VM2, VM3). Relativní zastoupení hlavních skupin rostlinných mikrofosílií, tj. spor kapradin a mechorostů, pylových zrn nahosemenných rostlin (většinou inaperturátních a pouze ojediněle bisakátních) a krytosemenných rostlin je vyjádřeno procenty v textu a jejich absolutní počty jsou zaznamenány tabelárně (tab. 2, obr. 5). Blízkost vodního toku dokládají zelené řasy Tetraporina sp. a Ovoidites sp. Kromě rostlinných mikrofosílií se ve všech vzorcích nalézal pyrit, který často vyplňoval spory i pylová zrna, a tím i v mnohých případech znemožňuje určení.

Ve vzorku VM1 v palynofacii převládaly, kromě velkého množství tmavě hnědých až černých fytoklastů, spory kapradin (49 %), většinou se vyskytovaly různé druhy jednotlivě, s výjimkou čeledi Glecheniaceae – druhy Gleicheniidites senonicus (obr. 6) a Gleicheniidites umbonatus a spor mechorostů Stereisporites antiquasporites a Stereisporites psilatus. Ojediněle byly nalézány spory Schizaeaceae rodu Plicatella sp. Hyfy hub Pluricellaesporites psilatus byly determinovány vzácně. Pylová zrna nahosemenných rostlin tvořila 38 % a výrazně převažovaly inaperturátní pyly čeledi Cupressaceae s.l. – Taxodiaceaepollenites hiatus a Taxodia­ceaepollenites vacuipites, dále rod Inaperturopollenites sp. a z bisakátních pylů, které byly ve studovaných vzorcích zastoupeny, se jednalo o rody Phyllocladidites sp. a Podocarpidites sp. Ojedinělý byl i výskyt druhu Classopollis classoides. Pylová zrna krytosemenných rostlin tvořila 13 %, z nichž se relativně nejvíce objevovaly drobné trikolpátní retikulátní formy Retitricolpites minutus (obr. 7), dále psilátní trikolporátní formy Perucipollis minutus. Vzácně byl identifikován i sladkovodní plankton – rody Tetraporina sp. a Ovoidites sp.
Palynofacie vzorku VM2 byla charakteristická převahou spor (66 %), které byly méně druhově rozrůzněné ve srovnání se vzorkem VM1. Byla pro něj typická výrazná dominance spor mechorostů Stereisporites antiquasporites a Stereisporites psilatus, čeleď Gleicheniaceae s druhy Gleicheniidites senonicus a Gleicheniidites circiniidites, dále spory druhu Coronatispora valdensis a čeleď Lycopodiaceae – Camarozonosporites insignis a Retitriletes austroclavatidites. Hyfy hub Pluricellaesporites psilatus byly přítomny ojediněle. Pylová zrna gymnosperm tvořila pouze 9 % a byla zastoupena bisakátním typem Parvisaccites radiatus a inaperturátním typem Taxodiaceaepollenites hiatus. Pylová zrna angiosperm zaujímala 25 %, i když převládaly trikolpátní a trikolporátní, ať psilátní typy Psilatricolpites parvulus nebo retikulátní formy – Retitricolpites minutus, Retitricolporites sp. (obr. 3) nebo formy se silnou exinou Tricolpites barrandei. Byly časté i monosulkátní retikulátní druhy Clavatipollenites minutus a Brenneripollis peroreticulatus. Společenstvo doplňovala ojedinělá Prasinophyta – Cymatiosphaera costata a Tasmanites sp. Fytoklasty byly světle žluté až hnědé.
Ve vzorku VM3 převažovaly v palynofacii spory kapradin (51 %), z nichž byly nejpočetnější zástupci čeledi Gleicheniaceae s druhy Gleicheniidites senonicus a Gleicheniidites circiniidites, dále Lycopodiaceae – Camarozonosporites insignis, Camarozonosporites ambigens a Retitriletes austroclavatidites. Spory mechů Stereisporites antiquasporites, Stereisporites psilatus a Cingutriletes clavus byly na rozdíl od vzorku VM2 nalézány v mnohem menším množství. Pylová zrna gymnosperm tvořila 36 % společenstva a hlavními zástupci byly inaperturátní pyly Cupressaceae s.l. – Taxodiaceaepollenites hiatus, Taxodiaceaepollenites vacuipites, a také Inaperturopollenites sp. Vzácně byl nalezen i bisakátní pyl čeledi Caytoniaceae – Vitreisporites pallidus. Pylová zrna angiosperm (13 %) obsahovala převážně trikolpátní a trikolportání retikulátní a psilátní formy – Retitricolporites sp., Tricolpites barrandei, Perucipollis minutus. Pro biostratigrafii byl významný výskyt pylů ze skupiny Normapolles – Complexiopollis vulgaris, které byly doloženy od vyšší části středního cenomanu (Pacltová 1966, 1977). Společenstvo doplňovala, podobně jako ve vzorku VM2, Prasinophyta – Cymatiosphaera costata, Pterospermella helios a Leiosphaeridia sp. Fytoklasty byly hnědé až černé barvy a byl zjištěn i pyrit.

V palynofacii vzorku VM4 byly zastoupeny spory kapradin i pylová zrna nahosemenných rostlin, přibližně ve stejném množství – kapradiny 49 % a gymnospermy 44 %. Pylová zrna angiosperm tvořila pouze 7 %. Složení sporového společenstva bylo obdobné vzorku VM3. Relativně nejčastěji se vyskytovaly Gleicheniaceae – s druhy Gleicheniidites apilobatus, Gleicheniidites senonicus, Gleicheniidites circiniidites a Clavifera triplex a spory mechorostů – Stereisporites antiquasporites, Stereisporites psilatus a Cingutriletes clavus. Kromě převládajících trilétních spor byly nalezeny i monolétní spory druhu Laevigatosporites ovatus. Ve společenstvu pylových zrn nahosemenných výrazně převažovaly Cupressaceae s.l. –Taxodiaceaepollenites hiatus, Taxodiaceaepollenites vacuipites, dále Inaperturopollenites sp. a Cycadopites minimus. Ojediněle byl zjištěn Classopollis classoides. Pylových zrn angiosperm bylo méně, ale opět se objevoval biostratigraficky významný druh ze skupiny Normapolles – Complexiopollis vulgaris. Dalším zajímavým typem byl polyporátní Bohemiperipollis zaklinskae. Kromě fytoklastů hnědé až černé barvy byl rovněž zjištěn také pyrit.

Relativně značný plošný rozsah i počet zjištěných montánních reliktů ukazuje na opakovanou prospekci (těžbu?) uhelnatých sedimentů. Charakter dokumentovaných důlních děl pak dokládá, že alespoň část těchto prací byla prováděna odbornou – profesionální těžařskou (průzkumnou) firmou. Dendrochronologické datování výdřevy dolu do poloviny 40. let 19. století umožňuje ztotožnit alespoň část důlních prací s prospekcí ransko-polničských železáren (Kreps 1970). Zároveň však lze předpokládat (vzhledem k charakteru sedimentů i rozsahu dolu), že relativně velkoryse pojatá prospekce nepřinesla takové výsledky, aby byl výskyt uhelnatých sedimentů dlouhodobě a úspěšně těžen.
Ložisko cenomanských uhelnatých jílovců u Vojnova Městce patřilo svým rozsahem v porovnání s obdobnými lokalitami v českých zemích k poměrně zanedbatelným. Nejvýznamnější ložiskovou oblastí těchto sedimentů byla podle Smetany (Smetana 1923) a Vachtla et al. (Vachtl et al. 1968) oblast sz. Moravy v širším okolí Moravské Třebové (např. ložiska Hřebeč, Březinka, Malonín), kde byly cenomanské žáruvzdorné jílovce dobývány pro účely keramického průmyslu o objemu těžby až 100 mil. tun. Uhlí tvořilo v jílovcích tenké slojky a první významnější kutací pokusy na uhlí probíhaly v této oblasti již v pol. 18. stol. Z dalších lokalit probíhala těžba uhelnatých jílovců např. v okolí Skutče, u Jedlové na Poličsku, Divic na Lounsku (Smetana 1923) či v okolí Kostelce n. Černými Lesy (Vachtl 1962), kde je těžba ještě aktivní na lokalitě Brník. Podle Peška et al. (Pešek et al. 2010) byly cenomanské uhelnaté sedimenty vzhledem k vyššímu obsahu vody a popela obtížně využívány k otopu v domácnostech, ale byly spalovány např. v textilních továrnách v Moravské Třebové. Ve 40. a 50. letech 20. stol. se jimi topilo v elektrárně v Mladějově a v lokomotivách na trati mezi těžebními závody v Mladějově a Hřebči.
Ve všech studovaných vzorcích cenomanských jílovců z Vojnova Městce palynofacie obsahovala velké množství rostlinných fytoklastů, většinou hnědé až černé barvy (s výjimkou vzorku VM2, kde převládaly žluté až hnědé fytoklasty). Jednalo se o relativně bohaté společenstvo spor kapraďorostů a mechorostů, pylových zrn nahosemenných i krytosemenných rostlin, ojediněle s nálezy sladkovodních řas (vzorek VM1) nebo prasinofytních řas. Prostředí, ve kterém byly sedimenty ukládány, bylo sladkovodní, bažinné, což bylo doloženo poměrně výraznou převahou spor i pylových zrn čeledi Cupressaceae s.l. ve společenstvu sporomorf. Pouze nálezy prasinofyt ve vzorcích VM2 a VM3, popř. druhu Classopollis classoides by mohly odpovídat slabému marinnímu vlivu při dmutí. Biostratigraficky významný angiospermní pyl Complexiopollis vulgaris ze skupiny Normapolles, nalezený ve vzorcích VM3 a VM4, lze datovat od vyšší části středního cenomanu. Podobné složení palynologického spektra bylo zjištěno např. v jílovitých sedimentech ve vrtech z širšího okolí Poděbrad (Čech et al. 2005).
Jednalo se o společenstvo bažinného lesa s převahou jehličnanů z čeledi Cupressaceae s. l. v okolí řeky, která byla velmi mírně ovlivňována přílivem a odlivem. Šlo o pevninskou stranu příbřežního močálu, kam příliv a odliv zasahovaly již velmi slabě. Bažinné prostředí potvrzovala velmi slabá přítomnost fuzitu – dřevěného uhlí, které vzniklo přírodními požáry. Pokud se fuzit vyskytoval, pak v zaoblených klastech, což nasvědčovalo, že jeho zdroj se nalézal dále proti proudu řeky.

Palynologický rozbor vzorků byl prováděn a financován v rámci výzkumného programu Geologického ústavu AV ČR,v.v.i. RVO67985831.

• Benedikt Z. (1992): Zkrácená zpráva o výsledcích vrtného průzkumu na úseku Vojnův Městec. – Ms.[Posudek. Česká geologická služba-Geofond, Praha. Sig. GF P76861.]
• Bouška V., Havlena V. et Šulcek Z. (1963): Geochemie a petrografie cenomanského uhlí v Čechách a na Moravě. – Rozpravy Československé akademie věd, Řada matematických a přírodních věd, 73, 3: 1–78.
• Čech S., Klein V., Kříž J., Valečka J. (1980): Revision of the Upper Cretaceous stratigraphy of the Bohemian Cretaceous Basin. – Věstník Ústředního ústavu geologického, 55, 5: 277–296.
• Čech S., Hradecká L., Svobodová M., Švábenická L. (2005): Cenomanian and Cenomanian-Turonian boundary in the southern part of the Bohemian Cretaceous Basin, Czech Republic. – Bulletin of Geoscience, 80: 321–354.
• Herčík F., Herrmann Z. et Valečka J. (1999): Hydrogeologie české křídové pánve. – Český geologický ústav. Praha.
• Hrubý P. et Hejhal P. (2010): I/37 Ždírec nad Doubravou – Žďár nad Sázavou. Záchranný archeologický výzkum v místě bodové poruchy vozovky na silnici I/37 u Vojnova Městce. Číslo výzkumu A 050/2010. – Ms. [Zpráva o výzkumu. Archaia Brno o.p.s. Brno.]
• Chlupáč I., Brzobohatý R., Kovanda J. et Stráník Z. (2011): Geologická minulost České republiky. − Academia. Praha. 2. vyd.
• Krejčí J. et Helmhacker R. (1885): Vysvětlení geologické mapy okolí pražského. – Archiv přírodovědeckého výzkumu Čech, geologické oddělení, 4, 2: 2–138.
• Krejčí J. et Helmhacker R. (1887): Erläuterungen zur geologischen Karte des Eisengebirges (Železné hory) und der angrenzenden Gegenden im östlichen Böhmen. – Archiv für naturwissenschaftliche Landesdurchforschung von Böhmen, Geologische Abteilung, 5, 1: 1–207.
• Krejčí J., Helmhacker R. et Klvaňa J. (1891): Vysvětlivky ku geologické mapě hor Železných a sousedních okrsků ve východních Čechách. – Archiv pro přírodovědecký výzkum Čech, Geologické oddělení, 5, 1: 1–120.
• Kreps M. (1970): Železářství na Žďársku. Brno.
• Kynčl J. (1918): Průvodce Krucemburkem s rodinnými kronikami. – Krucemburk: Spořitelní a záložní spolek, 338 s., 1 obr. příl.
• Kyncl T. (2013): Vojnův Městec – výdřeva. Zpráva o dendrochronologickém datování. – Ms. [Muzeum Vysočiny Jihlava. Jihlava.]
• Pacltová B. (1966): Pollen grains of angiosperms in the Cenomanian Peruc Formation in Bohemia. – Paleobotanist, 15, 1-2: 52–54.
• Pacltová B. (1977): Cretaceous angiosperms of Bohemia. – The Botanical Review, 43: 128–142.
• Pešek J., Adámek J., Brzobohatý R., Bubík M., Cicha I., Dašková J., Doláková N., Elznic A., Fejfar O., Franců J., Hladilová Š., Holcová K., Honěk J., Hoňková K., Jurková Z., Krásný J., Krejčí O., Kvaček J., Kvaček Z., Macůrek V., Opluštil S., Mikuláš R., Pálenský P., Rojík P., Skupien P., Spudil J., Sýkorová I., Šikula J., Švábenická L., Teodoridis V., Titl F., Tomanová-Petrová P. et Ulrych J. (2010): Terciérní pánve a ložiska hnědého uhlí České republiky. – Česká geologická služba. Praha.
• Rejchrt M., Břízová E., Fürych V., Hanžl P., Hradecká L., Hrdličková K. , Kadlecová R., Kirchner K., Lysenko V., Mlčoch B., Nahodilová R., Otava J. , Pertoldová J., Rambousek P., Roštínský P., Rudolský J., Skácelová D., Skácelová Z., Týcová P., Vít J. et Žáčková E. (2009): Základní geologická mapa České republiky 1:25 000, 23-222 Krucemburk. – Česká geologická služba. Praha.
• Smetana V. (1923): O uhlí v křídovém útvaru v Čechách a na Moravě. – Sborník Státního geologického ústavu Československé republiky, 2: 5–16.
• Špičáková L., Uličný D., Grygar R., Svobodová M., Čech S. et Laurin J. (2013): Mid-Cretaceous paleodrainage of the Bohemian Massif: roles of tectonic inheritance and eustasy in formation and filling palaeovalley systems. – In: Žák J., Zulauf G. et Röhling H. G. [eds]: Crustal evolution and geodynamic processes in Central Europe (Schriftenreihe der Deutschen Gesellschaft für Geowissenschaften, 82: 102.
• Uličný D., Špičáková D., Grygar R., Svobodová M., Čech S. et Laurin J. (2009): Palaeodrainage systems at the basal unconformity of the Bohemian Cretaceous Basin: roles of inherited fault systems and basement lithology during the onset of basin filling. – Bulletin of Geosciences, 84, 4: 577–610.
• Vachtl J. (1962): Ložiska cenomanských jílovců v Čechách a na Moravě. Část III. Vyšehořovicko, Černokostelecko a okolí Uhlířských Janovic. – Ústřední ústav geologický. Praha.
• Vachtl J., Malecha A., Peloušek J., Pelikán V., Franče J. et Ryšavý P. (1968): Ložiska cenomanských jílovců v Čechách a na Moravě. Část IV. Východní Čechy a severozápadní Morava. – Ústřední ústav geologický v Academii, nakladatelství ČSAV. Praha.
• Valečka J. (1965): Geologické poměry širšího okolí Křížové u Chotěboře. – Ms. [Diplomová práce. Přírodovědecká fakulta, Univerzita Karlova, Praha. Sig. 215/DP 808/Valečka.]
• Zajíc J. et Zlámal V. (1939): Českomoravská vysočina. Díl I., kraj Německobrodský. – Národohospodářská propagace Čech a Moravy, Brno, řada A, svazek 21.